Nečum a tleskej! Už je čas

Vždycky když se zpěvák zavedené kapely pustí do nějakého bočního projektu, svádí to odbornou i laickou veřejnost ke srovnávání s tvorbou domovské formace. O to více se smysl a důvod takového počínání rozebírá v situaci, kdy signifikantní hlasový projev frontmana je pro většinu publika trademarkem dané skupiny. Tenhle status má bezpochyby Petr Fiala (*1964), zpěvák valašskomeziříčské skupiny Mňága a Žďorp.

Ten, přestože je nejen zpěvákem a kytaristou, ale také většinovým autorem hudby a textů téhle z hlediska počtu vydaných nosičů velmi produktivní party, zvládl natočit také dvě sólové desky. Když Fiala při rozhovorech ke druhé sólovce odpovídal na dotazy ohledně důvodu jejího vzniku, oháněl se především tím, že jde o písničky natolik jiné, že mu do Mňágy prostě neseděly. Nevěřte tomu.

Forma, texty, nálada, frázování – to jsou všechno věci, které Petr Fiala vytváří vždy jasně rozpoznatelným způsobem. Jinak to snad ani neumí a je to dobře. Jediná šance, jak se vyhnout tomu, aby výsledkem sólové tvorby byla nějaká stínová Mňága a Ždorp, bylo přistoupit k nástrojovému obsazení a nahrávání jinak než v případě domovské formace stavící na kapelním zvuku v léty osvědčeném formátu kytary – basa – bicí – saxofon. Toho si byl Fiala zřejmě dobře vědom.

Do popředí se tak vedle kytar dostaly především klávesové nástroje. Vedle Fialy si při natáčení sólové prvotiny na obojí zahrál i Karel Plíhal. Producent patnácti zpěvákových autorských skladeb spolupracoval na výsledných aranžích, občas písně i sám přepracovával. Možná právě díky němu se podařilo udržet zvuk alba v podobě zajímavé fúze písničkářství a elektroniky.

Album vydané v roce 1994 společností Monitor EMI odkazuje svým názvem Nečum a tleskej! (Vol. 2) na album Fialovy první kapely, která nesla název Slepé střevo. V úvodních dvou skladbách se Mňágovského ducha podařilo zahnat jen z části, především díky strojovým bicím a úsporným kytarám, minimalistické pojetí následující na klávesovém riffu postavené Vem mě s sebou už však představuje výraznější stylovou změnu. Obdobně je pojatá třeba i skladba Mít a nemít či úvod předposlední písně Konečně, která se však postupně přece jenom více rozvine.

Ve skladbě V přízemí na zemi došlo i na hosty. Vedle třetího klávesisty Jaroslava Vraštila (mimo jiné někdejší spolupracovník sourozenců Ulrychových), který účinkuje ještě ve třech dalších písních, tentokrát tvůrci neodolali touze přizvat dlouholetého saxofonistu Mňágy Lukáše Filipa. Celkové aranžmá se však i přesto podařilo udržet v poměrně originální poloze.

Oproti tomu následující hitovku Měsíc do svého repertoáru záhy převzala Mňága a Žďorp a vydavatel ji bez uzardění nacpal i na některá kompilační alba skupiny. Píseň spolu s Fialou nazpívala Míša Klímková. Ta se během své kariéry kromě dlouholeté spolupráce se svým někdejším partnerem Petrem Mukem a jeho kapelami (Oceán, Shalom) mihla také u skupin Wanastowi Vjecy nebo The Ecstasy Of Saint Theresa.

Celkově nahrávku charakterizuje střídání více klávesových či naopak kytarových písní. První skupinu reprezentují skladby Zrada, Kafka za osmnáct a James Joyce bez dvou za dvacet, závěrečné Město nebo třeba výrazným groovem automatických bicích rámovaná Některá světla. Kytary s ohledem na osobu producenta drží převážně akustičtějšího pojetí (Autem nebo pěšky nebo klipem opatřená Splynul), výraznější zkreslení je spíše výjimkou (Na malé procházce tmou s hostující Míšou Klímkovou).

Celkově album působí velmi soudržným dojmem, což je dáno zejména charakteristickým pojetím zpěvu, ale bezpochyby z části také schopností producenta udržet i přes zmíněnu rozmanitost v aranžmá skladeb určitou náladovou a zvukovou jednotu.

Spolupráce s Karlem Plíhalem, byť ne tak intenzivní, provázela Fialu i v dalších letech. V roce 1996 s ním nazpíval skladbu Kde jsou na jeho album Králíci, ptáci a hvězdy. O tři roky později Mňága a Žďorp zařadila na album Chceš mě? Chci tě! Plíhalovu skladbu Nagasaki Hirošima.

Kromě své domovské kapely se Petr Fiala začal věnovat také producentské práci pro jiné interprety. Jeho jméno tak najdeme na dvou albech Vypsané Fixy ze začátku nového tisíciletí. Konkrétně jde o nahrávky Brutální všechno z roku 2001 a o čtyři roky mladší Krásu nesmírnou.

S druhou sólovou deskou si však dal Petr Fiala poměrně na čas, album Je čas vyšlo u EMI po jedenácti letech od prvotiny, v roce 2005. Formát nahrávání byl i v tomto případě velmi podobný jako u první desky. Roli producenta tentokrát dostal Petr Slezák, zkušený zvukový mistr z ostravského studia Citron, který se podílel na celé řadě úspěšných nahrávek snad všech českých interpretů. Zatímco Plíhalovi při nahrávání debutu pomáhal ještě zvukař František Petřík, Slezák se i této role pochopitelně ujal sám, stejně jako mixu a masteringu alba.

Přizval však ke spolupráci klávesistu Martina Koníčka, s nímž dávali dohromady aranže ke třinácti Fialovým autorským nápadům. Klávesové party opět kromě obou zmíněných tvůrců natáčel i Petr Fiala, o kytarové linky se pak podělil pro změnu s Tomášem Rykalou. Podobně jako Plíhal i Petr Slezák dostal příležitost pracovat na albu poměrně samostatně. Zvukové stopy natočené Petrem Fialou ve valašskomeziříčském studiu One Two Free pak se zmíněnou dvojicí spoluhráčů dotvářel vedle Studia C (což byl tehdejší název pro Citron) také ve vlastním studiu Fox Digital.

Zvukově album i přes značný časový odstup navazuje na první desku, jenom se o něco více prosazuje elektronika, a to až takovým způsobem, že některé pasáže připomínají třeba nahrávky projektu Umakart. To je případ třeba úvodní klipové skladby Na eskalátorech, částečně i zvukovými plochami prostoupené Návštěvy, ještě více je to však patrné v písni Jen tebe, v pražskými reáliemi inspirované Noci za nocí nebo ve skladbě Tluču.

Ze skladby Kdybys teď přišla, stejně jako z kytarovky Paranoja je i pod vrstvou nástrojů naopak patrný až punkový základ. Zkrátka opět dvě hudební polohy, případně jejich fúze, jako třeba v případě předposlední skladby Neodešla. Jasný Mňágovský nádech nezapře skladba Na 4 řádky, závěrečná Když se sešeří ani roztančená píseň Na ztracené Vartě.

I po vydání druhé sólové desky se tak pochopitelně objevily spekulace, zda některé skladby neobohatí koncertní repertoár Mňágy. Petr Fiala se však vydal úplně jinou cestou. Sestavil doprovodnou skupinu, do níž kromě klávesisty Martina Koníčka přizval i jeho spoluhráče ze skupiny Reflexy, baskytaristu Ondřeje Filáka. Za bicí usedl Petr Stráhal, který byl spolu s dnešním kytaristou Portless René Ryparem spoluzakladatelem skupiny Eleison. Pro kytaristu pak sáhl do své domovské kapely, a nutno říct že Jaromír Mikel byl pro tenhle účel určitě lepší volba než Martin Knor, jehož kytara přece jenom až příliš definuje zvuk Mňágy.

Tahle sestava v květnu 2005 odehrála koncertní turné čítající celkem devět zastávek. Repertoár zahrnoval kromě nové desky také skladby z debutu, nechybělo však ani něco málo z repertoáru Mňágy a Ždorp a nějaké ty cover verze. Od té doby se Petr Fiala opět věnuje výhradně své hlavní kapele a sólová kariéra zůstává u ledu, což je možná tak trochu škoda.

PLAYLIST

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *