Naboso v rytmu funky

Když skupina Buty oznámila jméno předkapely na sedmnácti-zastávkové Kosmostour 2000, nebyla volba brněnské pětice Narvan žádným překvapením. Pomyslnou propojkou byl nepochybně v Brně žijící klávesista ostravské kapely Milan Nytra, který produkoval třetí desku Narvanu nazvanou L.O.V.E. (1999). Na albu se navíc jako host podílel i jeho spoluhráč, baskytarista Petr Vavřík. Ještě větší pojítko však představoval společný projekt hudebníků z obou kapel nazvaný Laputa.

Zmiňované album kapely Narvan začalo vznikat již koncem roku předchozího, který byl mimo jiné ve znamení odchodu violoncellisty Andreie Toadera ze skupiny Buty. Ač byl doprovázen obligátním prohlášením o „vzájemné dohodě“, krize ve skupině už ve skutečnosti byla tak intenzivní, že hrozil odchod zpěváka Radka Pastrňáka. Již dříve se proto Toader s některými svými spoluhráči bavil o možnosti zkusit si zahrát mimo zavedenou skupinu a zrealizovat vlastní autorské nápady, k čemuž se nyní nabízel ideální prostor.

Oslovil právě Petra Vavříka a Milana Nytru. V sestavě Laputy, která definitivně vykrystalizovala někdy v březnu roku 2000 je pak doplnil ještě další člen skupiny Buty, hráč na dechové nástroje Milan Straka. Pozici bubeníka a kytaristy pak obsadili Jan Machala a Libor Mikoška z Narvanu.

Laputa – Vavřík, Nytra, Toader, Machala, Straka, Mikoška

Už v roce 1999 však ve zlínském studiu V začalo nahrávání 16 skladeb, jejichž většinovým autorem je právě novopečený zpěvák Andrei Toader. Opět nešlo o žádnou náhodu, neboť zmíněné studio provozuje Ivo Viktorin, výrazný člen skupiny AG Flek, kterou prošel nejeden člen Butů.

Z rozmanitého materiálu je výrazně cítit, jak moc už se autorskému potenciálu, léta dušenému téměř monopolním postavením Radka Pastrňáka, chtělo na světlo. Na druhou stranu, jako by si něco z Pastrňákova stylu a projevu přenesl Toader i do Laputy, zvlášť v textové rovině.

Potvrzuje to hned funkový otvírák s názvem Mama s lamama. Už podle názvu by to člověk automaticky zařadil do repertoáru Butů a text utvrzuje v tom, že by skladba příliš nevyčnívala. V podobně zběsilém tempu plynule navazuje následující List se šlapající basou, textově se však už přece jenom posouvá kousek jinam.

Najazzlá Hoši už jsou prostě takoví měla dle dobových propagačních materiálů dát název celému albu, nakonec však deska nese pouze název kapely. S hudební složkou tady Toaderovi vypomohl Milan Nytra, pod text se zase připodepsal Petr Vavřík. Stejně tak je tomu u písně Pod horama, dost ujeté záležitosti s dětským sborem, kterou si opět lze poměrně živě představit v podání skupiny Buty.

Nytra jako spoluautor hudby dále figuruje třeba u výrazně funkové Kolísám či u skladby Dívka s nekompromisním řádně zkresleným kytarovým riffem. Vavřík má na desce svůj autorský počin v podobě písně Dvě plechové boudy – jediné u níž chybí jméno Andreie Toadera. Zato u textu je zde připodepsán Karel Markytán z AG Flek, jediný externí spoluautor na albu.

Až infantilní syntezátorová linka prvního singlu Kristián s Marií je ještě podpořená textem a navrch dětským sborem. Píseň Spím je navzdory názvu laděná spíše tanečně, podpořená téměř balkánsky laděnými dechy (výrazná je především trubka hostujícího Pavla Skopala), v základu říznutá bluegrassem a do toho všeho občas vystupuje zkreslená kytara. Pokud byste chtěli pojetí skladeb soudit pouze podle názvu, příliš byste asi neuspěli. Třeba kousek nazvaný Rýč je, alespoň co do hudební složky, asi nejpoetičtějším na albu.

Žánrová pestrost a muzikantská uvolněnost je asi nejvýstižnější charakteristikou celé desky. Muzikanti hrají, jako by je právě někdo vyzul z těžkých okovaných bot. To potvrzuje instrumentální téměř tříminutový jam Blefescu, jenž nese autorský kredit všech členů skupiny s výjimkou Milana Straky, a který žánrově spadá snad někam do industrialu. Píseň Mít tak vlastní kamion má pro změnu až diskotékový podklad a notně praštěný text i nápěv. Právě odlehčené, chvílemi až vyloženě recesistické texty jsou tou druhou podstatnou ingrediencí dortu jménem Laputa.

Strojový rytmus v kombinaci s jazzovými prvky – to je předposlední kousek na albu pojmenovaný Klíč. Celou kolekci pak uzavírá brutální country skladba To není fér. O autenticitu se v tomto případě postarali ti nejpovolanější, letité opory Křesťanovy Druhé Trávy, Luboš Malina (banjo) a Luboš Novotný (dobro). Nebyla by to ovšem Laputa, kdyby to před závěrem celé nezbořila jakousi operní vložkou.

Produkci desky si vzal na starosti Milan Nytra společně s Petrem Vavříkem, který se ujal i finálního masteringu nahrávky, již společně se zvukovým technikem Klementem Jochymkem pořídil. Vavřík si navíc mimo basy zahrál i na klávesy a stejně jako zpěvák i na kytaru.

Jediné album skupiny Laputa

Nejen do osudu Laputy v době nahrávání desky zasáhla tragédie. Před třebíčským koncertem zmíněné Kosmostour 2000 měli členové Narvanu vážnou autonehodu na dálnici D1. Zpěvák Mario Feinberg a kytarista Martin Pokora zemřeli. Dvojice hrající paralelně v Laputě měla štěstí, byť v případě Libora Mikošky ne tak zcela. Na rozdíl od Jana Machaly, který cestoval v jiném voze, totiž seděl v havarované felicii a skončil s vážnými zraněními v nemocnici.

Poté, co album v roce 2001 konečně vyšlo, vstoupila Laputa taky na koncertní podia. Listopadové vystoupení v pražském Futuru zaznamenala Česká televize. Základní šestici tady doplnil druhý zpěvák, převážně operní pěvec Marek Olbrzymek, který se vedle Vlasty Redla jako host objevuje i na desce. V prosinci se pak Laputa objevila na jednom podiu se skupinou Buty, a to v rámci vzpomínkového koncertu pro Narvan. Ostatně Toader vždy tvrdil, že jeho vztahy s ústředními postavami své dřívější formace Radkem Pastrňákem a Richardem Kroczkem mladším jsou i přes minulé události bezproblémové.

V koncertní činnosti pak skupina pokračovala až někdy do roku 2006. Pak jako by se rozplynula. Přestože Andrei Toader coby zavedený hudebník bez větších problémů získal od vydavatelství BMG Ariola smlouvu na tři desky skupiny Laputa, stal se nakonec debut zároveň i jejich posledním albem.

Frontman se následně začal věnovat především práci produkčního, asistenta režie a také příležitostného herce, mimo jiné třeba ve filmech Jana Hřebejka. Buťácká trojice pokračovala se svou domovskou kapelou, s níž samozřejmě paralelně hrála i během éry Laputy, a s výjimkou Milana Nytry tak činí dodnes.

Machala s Mikoškou se až do roku 2008 snažili udržet na scéně Narvan v sestavě s novým zpěvákem Alešem Čumou. Poté, co skupina definitivně skončila, se jejich cesty rozešly. Prvně jmenovaný s Markem Olbrzymkem spoluzaložil brněnskou skupinu Kontrolla, v níž působí i basák Narvanu Zdeněk Smetana, druhý se našel pro změnu ve skupině Lidopop.

V roce 2014, kdy už se zdálo, že je Laputa definitivně minulostí, se její jméno objevilo na plakátech zvoucích na 5. brněnský Beatfest, kde po sedmileté pauze odehrála akustický set. Z původní šestice se představilo pět muzikantů, chyběl však ten nejdůležitější – Andrei Toader. Za mikrofon se místo něj vedle osvědčeného Marka Olbrzymka postavil ještě Martin Kudlička z Lidopopu, který na akci taky účinkoval. Sestavu pak coby perkusionista doplnil současný bubeník skupiny Mňága a Žďorp Marcel Gabriel.

Laputa se do historie české hudby zapsala jako formace produkující tvorbu na vysoké muzikantské úrovni, která už právě tím ryzím muzikantským přístupem vlastně ani neměla šanci na masový komerční úspěch. Zároveň představila Andreie Toadera v roli charizmatického zpěváka, a především zdatného autora. Byť na jediném studiovém albu chybí vyložený hit, i přes téměř hodinovou stopáž zvládá kapela po celou dobu držet patřičnou úroveň i pozornost posluchače. A to jí vždycky šlo i naživo.

PLAYLIST

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *