Pusa pro Lenku
Pro skupinu Lucie bylo po celou dobu její existence charakteristické, že její členové se paralelně věnovali jiným hudebním aktivitám. Filmová hudba, sólové desky, hostování, vlastní kapely členů – zkrátka záběr na velmi úspěšnou a vytíženou skupinu poměrně široký. Když v roce 1994 začala s Lucií hostovat zpěvačka skupiny Sluníčko Lenka Dusilová, vedlo to kromě nesmrtelných hitů jako Sen či Amerika, také ke vzniku skupiny Pusa.
Robert Kodym ohlásil na rok 1995 sólové album, které sice nikdy nedodělal, svým spoluhráčům tím však dal prostor k tomu, aby se také realizovali mimo Lucii.
Kromě Lenky Dusilové, jejíž dosud nevyužitý autorský i pěvecký potenciál měl být základem tvorby nové skupiny, a Davida Kollera se zapojil také baskytarista Marek „Marta“ Minárik, který o rok dříve nahradil v Lucii P.B.Ch. Tuto trojici později doplnil ještě kytarista Oldřich Krejčoves. Dnešního člena Monkey Business Koller znal už z nahrávání svého sólového alba (1993) či desky Krev, bláto slzy Oskara Petra (1994).
V téhle sestavě natočila Pusa během léta roku 1995 v ostravském studiu Citron autorskou skladbu Lenky Dusilové Muka, která vyšla v podobě CD singlu, a k níž byl natočen také videoklip. V žádném případě však nešlo o typicky „rádiovou“ záležitost, spíše jde o melodií i aranžemi komplikovanější a pro běžného posluchače hůře stravitelnou skladbu. Nicméně v kontextu další tvorby byla pro rádia asi přece jenom nejvhodnější. Jinde už mohly odrazovat ostřejší kytary či přílišné muzikantské exhibice.
Následně začala Pusa v tomtéž studiu natáčet eponymní album. Nahrávání měl stejně jako u singlu Muka na starosti domovský zvukař Citronu Petr Slezák, produkce se ujal David Koller. Dotáčky a další práce na albu pak probíhaly ve studio SONO, přičemž se zapojili oba spolumajitelé, Milan Cimfe (zvuk) i Pavel Karlík (mix). Pusa byla svým způsobem Lucie na ruby, takže aby zaangažovaných členů téhle kapely nebylo málo, mastering nahrávky dostal na starosti klávesista Michal Dvořák.
Další provázanost s Kollerovou hlavní kapelou pak představuje spolupráce s Ivanem Kralem. Producent oceňovaného alba Černý kočky mokrý žáby skupiny Lucie jednu skladbu pro Pusu složil sám (Tady tě holky umilujou), na druhé se o autorský kredit podělil se zakládající trojicí (Zlá žena).
Autorsky se jinak kromě Dusilové a Kollera více než v Lucii zapojil právě i Marek Minárik (byť pouze jako spoluautor). V úvodní skladbě alba si spoluautorský kredit připsal také kytarista a saxofonista Petr Korman Novák, který nahradil Oldřicha Krejčovese. Původní kytarista tak nakonec na albu, stejně jako na prvním CD singlu nefiguruje jako člen skupiny, ale pouze jako host.
Druhou písní, která se dočkala vydání na CD singlu i klipového zpracování byla o poznání tvrdší píseň Finská. Skladba s textem Oskara Petra je jednou z těch, v níž se kromě Dusilové pěvecky zapojil také Koller, který se jinak chtěl v kapele profilovat více jako bubeník. Obdobný model střídání zpěváků využívá i skladba Jenom když to cejtim. Kollerova autorská věc Řetězy je pak jediná na albu postavená pouze na jeho hlavním zpěvu. Zbytek alba stojí pěvecky na Lence Dusilové.
Po vydání alba se skupina vydala na první koncertní turné. To bylo pojato jinak než u sesterské Lucie, která už tou dobou na dobro zakotvila ve velkých halách a na stadionech. Turné Pusy zahrnovalo během tří letních měsíců pětatřicet klubových koncertů a tři festivalové zastávky. Vzhledem k tomu, že David Koller se ve studiu ujal nejen bicích, ale nahrával také klávesové party, přičemž naživo obě role zastat nemohl, byl na turné přizván ještě klávesista David N. Jahn. Člověk dnes spojovaný především s elektronickými projekty Samira Hausera (Bruno Ferrari, režie klipů pro Vanessu) se tou dobou živil jako nájemný muzikant.
Přestože David Koller podepsal s vydavatelstvím BMG smlouvu na celkem tři desky skupiny Pusa, zůstal eponymní debut jediným dlouhohrajícím albem kapely. V následujících dvou letech sice skupina ještě tvořila i nahrávala, výsledkem však byl pouze CD singl s autorskou skladbou Lenky Dusilové Štědrá Bára, vydaný Davidem Kollerem na vlastní značce COX. Ještě před natočením singlu se však Puse nevyhnula personální změna, kdy Petra Nováka na postu kytaristy vystřídal Marek Zelený.
V roce 1998 pracoval Koller s Michalem Dvořákem na hudbě k filmu režiséra Pavla Marka Mrtvej Brouk. Obdobně jako u předchozích filmových projektů (Amerika, Poslední přesun), i tady bylo třeba kromě scénické hudby dodat také filmovou píseň. Zatímco na Americe se podílela skupina Lucie a v titulní skladbě druhého filmu (nazvané Do smrti dobrý, do smrti zlý) se Koller pro změnu po dvouleté pauze prezentoval jako sólový interpret, tentokrát dostala šanci Pusa. Stejně jako u obou předchozích filmových skladeb, i tady tvůrci vsadili na osvědčený koncept Kollerova hlavního zpěvu doplněného vokálem Lenky Dusilové.
Mimo výše uvedené byl vydán ještě anglicky zpívaný dvojsingl So When / Wheels Of Desire. Jednalo se o přetextované skladby z jediného LP alba kapely. V prvním případě šlo o píseň Tak kdy už, na níž s Dusilovou autorsky spolupracoval ještě Krejčoves, ve druhém pak rovnou o nejznámější skladbu Pusy – Muka.
Jakmile Lucie v roce 1998 začala pracovat na novém albu, byly aktivity Pusy přerušeny, a k jejich obnovení už nikdy nedošlo. Poslední vzpomínkou na studiovou práci skupiny Pusa tak zůstává první sólové album Lenky Dusilové, které v roce 2000 vyšlo u B&M Music. To měl jako producent větší části skladeb na starosti David Koller a do nahrávání se zapojil i Marek Minárik.
Snad kvůli nedostatku nového materiálu byly na toto album zařazeny i tři skladby skupiny Pusa nahrané v letech 1997 – 1998, které vznikaly částečně ještě v Citronu, z části pak v Kollerově studiu COX Bunkr v Praze. Vedle filmové skladby Miláčku, love (Mrtvej Brouk) s textem Michala Dvořáka a již zmíněné Štědré Báry šlo ještě o Kollerův autorský počin Nechci to vrátit. Zatímco zařazení dvou posledně jmenovaných je pochopitelné a svým způsobem chvályhodné, co dělá na sólovém albu skladba, v níž Dusilová zpívá pouze vokál, je z hlediska koncepce desky otázkou. Nicméně, s ohledem na to, že tuhle desku lze sehnat lépe než soundtrack k filmu Mrtvej brouk, je to asi pro fanoušky Pusy dobře.
Tedy pokud vlastně nějací fanoušci téhle kapely vůbec existují. Byť eponymní desku v roce 2002 znovu vydalo BMG v rámci „Zlaté edice“, těžko říct, zda je tohle zařazení oprávněné. Tvorba všech zúčastněných je totiž prakticky bez výjimky zajímavější mimo Pusu, deska tak představuje především zajímavý artefakt pro pravověrné fanoušky Lucie nebo Lenky Dusilové. Dá se však pochopit, že možnosti prezentovat uskupení v kontextu pozdější doby jako „superskupinu“ složenou z úspěšných interpretů vydavatelství neodolalo.
Něco málo z tvorby této kapely občas zahraje v rámci svých sólových projektů David Koller. Skladby Řetězy a Miláčku, Love v živé verzi zařadil i na live CD z dvojalba Kollerbandu (2004). Druhá jmenovaná skladba se pak v podání tohoto uskupení dočkala i klipového zpracování, a nechybí ani na koncertním videozáznamu, který vyšel o rok později na takzvaném dualdiscu (oboustranný nosič CD/DVD). Lenka Dusilová se už s ohledem na to, kam se hudebně posunula, vrací k těmto písním velmi málo. Přesto však v roce 2005 zařadila novou verzi zhudebněné básně Jiřiny Zemanové Duše na album Mezi světy.
V podstatě je Pusa jedním z mnoha příkladů z hudební historie, kdy spolupráce úspěšných interpretů nepřinesla lepší výsledek, než kterých zvládli dosáhnout zvlášť. Matematické pokusy o sčítání talentů totiž v hudbě, ale ani v jiných sférách umění většinou nefungují.